Rubrika: Ze života

Mám ráda jedno místo na světě, louku, kam chodívám se svými psy na procházku. Je to malebný kus země mezi dvěma kopci, ja jejichž vrcholech se na obdiv vystavují staré památky po předchozích generacích. Louka je plná krásných květin, objímá ji říčka s jezem a pro svůj úlovek sem, hlavně po ránu, chodívá mnoho zvěře, přilétají dravci, volavky a na jaře i čápi. A kůň. Chodí na louku každý den na pastvu z nedaleké vesnice. Krásný, už starší kůň, ale stále v plné síle, bere s sebou denně na čerstvý vzduch svého pána, který se drží jeho „vodítka“ a s berlí popochází po louce sem a tam za tou nejhezčí trávou k snědku. Říkám jim „pán s koněm“. Vždy, když přijedu na místo a vidím tyto dva staříky, jejich vzájemné pouto, vyčaruje mi to lehký úsměv na rtech. Pán už zdálky, když mne vidí, zvedá do výšky svou hůl a kyne mi na pozdrav. Je chladné, větrné, ještě stále zimní odpoledne, a já se vydávám „mezi hrady“ na meditativní procházku. S rukama v kapsách koukám, jak moji psi skáčou a hledají myši, běhají, vítr jim leze do kožichů a já se kochám kroužícími poštolkami. Když v dálce uvidím „pána s koněm“. Ale najednou, v mých očích, to je „kůň s pánem“. Dívám se na dědka (tak říká pán svému koníkovi), jak plynule kráčí po louce a hledá první šťavnatou trávu, přičemž tahá pána za sebou. Už jsem vlastně nedaleko od nich, když najednou zaslechnu: „zdravíčko mladá paní, jakpak se máme“? A tak si vyměníme pár slov o tom že se mám dobře a pán vlastně taky, až na to koleno, na to že má prý zase mrznout a že už je objednaný na očkování. A co dědek? Jak ten se má? Pohladím ho po hlavě. Baví mě koukat mu do očí a ta odlišnost v tom, jak on tyhle věci neřeší. Jak se má? No prostě se má, je venku, žere trávu, cloumá s pánem tam, kam potřebuje. Je mu jedno jestli bude zase mrznout, nějak bylo a nějak bude. A očkování?  Daleko víc než jindy si uvědomuji, proč mě tak baví prostě být a vnímat jen přítomný okamžik. Slova pána o tom, jak chodí tam a támhle, jak a co dělá a co lidi říkají o tomhle a dělají tamto, pro mne jsou najednou neskutečný kravál. Stojím, hladím koně a jsem prostě jen šťastná a dojatá. Dědek neřeší jaké měl dětství, že měl kdysi dávno málo sena a pánovi to nemůže odpustit. Že chtěl jít na louku dřív, ale nešlo to, protože měl moc práce. Nesrovnává se s jinými koňmi, kteří jsou mladší, nebo mají hezčí barvu, neřeší jestli půjde zítra zase na louku, koho tam potká a jestli je ve správném okrese. Ještě chvíli si užívám jeho přítomnost, když v tom začne tahat pána pomalu domů. Chce jít domů, tak prostě jde. Ráda jsem tě viděla, dědku. Bylo mi ctí.

Svěřím se vám s jednou mojí takovou „zvráceností, perverzí“ či jak to nazvat. Jednou za čas, řekněme párkrát do roka si představuji jednu situaci. Sednu si doma k počítači, uvařím si kafe. otevřu email a do adresáta dám úplně všechny lidi, co znám. Mámu, kámoše, klienty, sousedy, spolupracovníky, všechny známé i neznámé.

A pak začnu psát email. V tom emailu je pouze jedna věta. „Jděte všichni do prdele“.

A pak si představuji, jak si jeden po druhém ten email otevírá a jejich reakce. Některé reakce jsou typu: „ jdi si tam sama“, nebo „no tak ta má náladu“ nebo „no tak tahle si říká terapeutka“. Někteří se zasmějí, někteří mi zavolají, jestli jsem v pořádku, někteří email smažou, a stejně tak mne z jejich života.

            Důležité je, co mi tento skutek přinese. Neskutečnou úlevu. Najednou nic nemusím, protože nikoho a nic nemám. Úžasné, ne? 🙂 Klienti už se neobjednají, máma už nezavolá, nebudu mít po kom doma uklízet :-))) A z té úlevy se začnu strašně smát a najednou je mi fajn. Samozřejmě že takovýto email nikdy neodešlu, i když by to byl zajímavý experiment. Ve výsledku je to ale největší experiment a zrcadlo pro mne. Co je to za chvíle, kdy mám potřebu všechny posílat do háje? No samozřejmě ty, když už nemůžu. Podle sebe přistupujeme k druhým že, to už známe. Takže osudná věta „ jděte všichni do prdele“ je vlastně zoufalé volání o tom, že se v patřičných mezích nacházím já a naivně se domnívám, že když spálím mosty, problémy se vyřeší. Že když všichni půjdou na ona místa, nebudou po mě nic chtít a já si konečně odpočinu. Naštěstí jsem dospěla k tomu, že si takovéto chvilky odevzdanosti dopřávám jen párkrát do roka a patřičně si je užívám. Bylo těžké si kdysi v minulosti přiznat, že moje naštvání není o tom, že jsou všichni debilové, ale že jim dovoluji, aby se ke mně tak chovali a že se tak strašně bojím jim to zatrhnout. Bylo neskutečně těžké si přijmout to, že poslouchat celý den starosti mých klientů byla moje volba a to že mě to často semlelo nebylo o tom, že je to tak těžké povolání, ale o tom, že to neumím dostatečně kompenzovat a nebrat si to na sebe.  Bylo neskutečně těžké sklonit hlavu a přestat ulpívat v pozici dítěte které bylo obětí domácího násilí a šikany a začít to vnímat jako největší školu mého života.

Někdy je fajn si pofňukat, zahrát si na chudinku a oběť okolností. Nechat se obejmout a říct, že to všechno bude dobrý. Pro to to přeci děláme, i když to tak na venek nemusí vypadat a tváří se to třeba jako dost blbej email 🙂

Už jako malá holka jsem se vydávala na daleké cesty vlakem do velkých cizích měst, protože jsem prostě chtěla a naši pracovali na dráze, tak jsem i mohla. Sama. Vzpomínám i na svou „dovolenou“ kdy jsem projížděla svět autem křížem krážem a neřešila kam dojedu. Na křižovatkách jsem zabočovala tam, kam mě to instinktivně táhlo, spala jsem v autě nebo na mezích, jednoho psa pod hlavou, druhého za zády. Nebrala jsem si s sebou žádné věci, jen peníze na benzín, deku, doklady a kartáček na zuby. Myla jsem se v potoce, k jídlu si trhala plané ovoce z cest a psům koupila vždy nějakou flákotu. Občas jsme zašli s hafanama do nějaké vesnické putyky na guláš, oni dostali zbytky a já zjistila kde vůbec jsem, kde se dá přespat v seníku a z hospodského žvatlání odposlechla co je nového ve „světě“, který mě v tu chvíli vlastně vůbec nezajímal a jaké bude počasí. A když bylo hnusně, tak jsem prostě jela dál, kde svítilo slunce.

A tak tu ležím ve stínu olivovníku, v zemi kde lidé žijí a nepřežívají. Zas a znova se sem ráda vracím, abych si dala dobré jídlo, které je tu standardem a ne překvapením, poklábosila s energickými lidmi, smočila nohy v moři, nebo vylezla na nějakou z hor, co mi poskytne mou životodárnou energii, nadhled a odstup.

Ptají se mne, odkud jsem. Podle mé němčiny tipují na Švýcarku nebo Holanďanku, což mne vždy pobaví. Dle mojí angličtiny nikdo radši netipuje. Podle mého vzezření zase myslí že jsem Brazilka, Španělka, nebo Italka, však jen do té doby než otevřu pusu italsky a brzy pochopí že jsem zatím ve „výcviku“. Z italských slovíček umím se vší grácií pozdravit, poděkovat, objednat si kafe a poslat někoho do pr… Zatím si s tím vystačím.

A proč to vlastně říkám… protože si tuto otázku sama pokládám, odkud vlastně jsem. Odmalička mám pocit že odnikud a odevšad. Nemám nikde žádné doma, nemám nic, za co se cítím vlastenkou.

Mám ve svém srdci věci a místa a aktivity, které mám ráda a dávají mi smysl a přísluší k určité kultuře, nebo zemi. Pak jsou tu věci, které mi příjemné nejsou a neztotožňuji se s nimi. A tak si vybírám.

V mém srdci je domov tam, kde je mi dobře, mám tam kartáček na zuby a psy.

Moje srdce vždy plesá a skáče do výšky radostí, když se na mých cestách ocitnu uprostřed hor. Dělávala jsem si z toho srandu, že jsem v minulém životě musela být kráva na alpských pastvinách.

Zbožňuji ty klenuté boky kopců, pokryté všemi odstíny zelené, ať je to tráva, keříky nebo hustý smrkový les. Kopce osázené malými chaloupkami s neskutečným výhledem do krajiny, klidem a v souladu s přírodou okolo sebe. Stráně voní mateřídouškou a jinými kytkami, sem tam do toho se klikatí potoky a říčky a já se nořím do té harmonie a pohody. Mám pocit že jsem jednou z těch mnoha kytek, tak maličká a nepatrná, přitom tak důležitá součást jednoho velkého celku, kde každý je součástí jedné velké symfonie.

Vždycky, když tak sedím na kopci, vítr mi cuchá vlasy a já s pokorou hltám tu krásu, vidím obraz sebe uprostřed celku. Jako bych já byla jednou buňkou velkého organismu, těla, živočicha.

Živočicha jménem země, kde všechny lesy a stromy jsou plíce, povrch zemský zase kůže, někde hebká a vláčná, někde drsná, místy dost poraněná. V hloubce uprostřed je horké, červené srdce, které občas krvácí až na povrch. Potoky a řeky jsou cévní a nervovou soustavou a tak dále.

A já tak sedím na tom kopci jako jedna plicní buňka, všichni lidé okolo mne jsou další plicní buňky, vzájemně se spojujeme až vytvoříme plicní tkáň a orgán. A tamhle pán co jde po ulici je třeba krevní buňka. Každý jsme jiný, ale někde v nejhlubší hloubce jsme všichni spojeni, všichni jedno. Stejně jako v těle člověka si taky třeba jaterní buňka neřekne: „hele, já kašlu na játra, budu individualista“. Nebo tedy, může si to říct, ale svým nesouladem vytvoří nerovnováhu a játra onemocní. Aby lidské tělo mohlo fungovat, musí spolu komunikovat všechny buňky, všichni táhnou za jeden provaz, každý má své místo v daném organismu a nestěžují si: „to je děsný, já se narodila jako buňka střeva, fuj, já chtěla být mozek“. Prostě přijímají svůj úkol a dělají vše tak, jak nejlépe umějí a tím vytvářejí ten dokonalý systém.

Přijímám své místo v tomto vesmíru a s pokorou naplňuji jeho poslání. Budiž tak odpovědí pro vás všechny na otazku, kde beru toliko síly a klidu. Nikde nic neberu, to všechno už je okolo nás. Jen to uvidět.

Jsou dny, kdy se člověk zastaví, přestane běžet, přestane chodit, přestane dokonce dýchat. Přestane mu bít srdce. Na podobné dny se většinou jen tak nezapomíná. Jsou to dny, kdy ti pánové nahoře, co hrají karty, a sledují ty pitomečky dole, jak se plahočí se svými životy na chvilku karty odloží, kouknou dolů skrz mraky a řeknou si: „ Tak co už jí to stačilo, nebo jí ještě naložíme, aby to pochopila“?
Pokrčí rameny a hrají karty dál. Je jim to v podstatě jedno, kolik lekcí je potřeba, kolikátá zabere. Jsou si vědomi i toho, že lekce může být pro dotyčnou poslední, ale v celém tom koloběhu vesmíru a událostí je to zanedbatelná komplikace, zdali vůbec komplikace. Zvedla se, nadechla se, srdce se opět rozběhlo, tak sláva, máme tu další „level“.
Vzpomínáte si na hru Tetris? Pomocí dvou nebo snad tří tlačítek skládáte padající kostičky do sebe tak, aby zapadaly a tím se vytvořily celistvé řady a tím zmizí postavený řádek a vás nezabije postupně padající strop. Rychlost hry se s každým poskládaným řádkem zvyšuje. Zrychluje a zrychluje a vy už nestíháte urovnávat kostičky a najednou vás to rozdrtí. Objeví se skóre, kolik jste toho stihli postavit a urovnat a jdeme na další hru.
Nedávno jsem se byla projít na hřbitově pozdravit torzo svého otce. Divný výraz říkáte? Ano, možná, nicméně takto celý slavný hřbitov vidím. Chodíme na určené vyhrazené prostory v určenou dobu na určené obdélníkové vyhrazené místo, ideálně v určené dny, nejlépe druhého listopadu a někdy před Vánoci. Zapalujeme svíčky, odkládáme všelijakou květenu… a dole kdesi pod náhrobkem a žulovou deskou leží torzo, kostra kohosi, koho jsme milovali, nenáviděli, či k němu zaujímali jakýkoli z pestré palety postojů. Přijde mi to k smíchu, klanět se kostem, pokud někoho mám ve svém srdci, nosím ho tam stále a denně s ním mluvím, cítím ho všude okolo sebe a přijde mi absurdní uctívat jeho opěrnou soustavu.
A právě na tomto hřbitově jsem měla tu možnost vidět celou tu výsledkovou listinu Tetris. Na každém náhrobku jméno hráče, někdy i titul, aby bylo patřičně vidět, že to byl zajisté skvělý hráč (nebo si to alespoň on, nebo jeho okolí myslelo). A potom škála bodů, například 5.2. 1949 – 19.6.2010. Start a konec hry, ti, kdo ovládají základní matematiku si snadno spočítají, kolik levelů odehrál. Je to směšné a smutné zároveň. Co mi to o té ubohé kostře pod deskou vlastně napoví? Co mi to řekne o člověku, kterého neznám, čím mne to obohatí? Nasměruje? Možná v případě, že se dočtu, že těch levelů stihnul jen pětatřicet si řeknu „ sakra dávej si bacha, může to přijít brzy“, ale jinak? Pokud za ním chodí a vzpomínají na „toho někoho“ různí lidé, tak na co vzpomínají?
Jaký ten člověk byl? Jaké měl oči a jak se s nimi díval? Byly laskavé nebo přísné? Usmíval se na svět okolo sebe a hledal na všem to krásné a pozitivní, nebo jen seděl v čekárně na smrt a netrpělivě vyhlížel, kdy přijde na řadu? Jak voněl? Jaké vychoval děti? Co v životě dokázal a co udělal pro druhé, kolika lidem udělal radost a koho rozesmál? Objal svou ženu, když plakala a řekl své dceři, jak jí to sluší, když šla poprvé do tanečních?

Jsou dny, kdy se člověk zastaví, už mu opět bije srdce a může dýchat, ale už je něco jinak. Už ho nebaví hrát. Nebaví ho nic skládat, nebaví ho načítat skóre, nebaví ho porovnávat výsledky s ostatními, nebaví ho samotná hra. Už nechce hrát. A je jedno, jestli je to tetris, šachy, dáma, člověče nezlob se, nebo se klidně i zlob, jestli hrál na housle nebo ukulele, běhal za sukněmi, budoval kariéru, pomáhal druhým, konstruoval raketoplány nebo jezdil na koni. Už prostě nechce. Game over.
Někdy člověk musí zemřít, aby pochopil, co v životě doopravdy chce, jak chce žít, s kým chce žít, kde chce žít, chce-li ještě žít. Na světě je mnoho variant jak ukončit život a smrt je jen jednou z možností.