Email

Svěřím se vám s jednou mojí takovou „zvráceností, perverzí“ či jak to nazvat. Jednou za čas, řekněme párkrát do roka si představuji jednu situaci. Sednu si doma k počítači, uvařím si kafe. otevřu email a do adresáta dám úplně všechny lidi, co znám. Mámu, kámoše, klienty, sousedy, spolupracovníky, všechny známé i neznámé.

A pak začnu psát email. V tom emailu je pouze jedna věta. „Jděte všichni do prdele“.

A pak si představuji, jak si jeden po druhém ten email otevírá a jejich reakce. Některé reakce jsou typu: „ jdi si tam sama“, nebo „no tak ta má náladu“ nebo „no tak tahle si říká terapeutka“. Někteří se zasmějí, někteří mi zavolají, jestli jsem v pořádku, někteří email smažou, a stejně tak mne z jejich života.

            Důležité je, co mi tento skutek přinese. Neskutečnou úlevu. Najednou nic nemusím, protože nikoho a nic nemám. Úžasné, ne? 🙂 Klienti už se neobjednají, máma už nezavolá, nebudu mít po kom doma uklízet :-))) A z té úlevy se začnu strašně smát a najednou je mi fajn. Samozřejmě že takovýto email nikdy neodešlu, i když by to byl zajímavý experiment. Ve výsledku je to ale největší experiment a zrcadlo pro mne. Co je to za chvíle, kdy mám potřebu všechny posílat do háje? No samozřejmě ty, když už nemůžu. Podle sebe přistupujeme k druhým že, to už známe. Takže osudná věta „ jděte všichni do prdele“ je vlastně zoufalé volání o tom, že se v patřičných mezích nacházím já a naivně se domnívám, že když spálím mosty, problémy se vyřeší. Že když všichni půjdou na ona místa, nebudou po mě nic chtít a já si konečně odpočinu. Naštěstí jsem dospěla k tomu, že si takovéto chvilky odevzdanosti dopřávám jen párkrát do roka a patřičně si je užívám. Bylo těžké si kdysi v minulosti přiznat, že moje naštvání není o tom, že jsou všichni debilové, ale že jim dovoluji, aby se ke mně tak chovali a že se tak strašně bojím jim to zatrhnout. Bylo neskutečně těžké si přijmout to, že poslouchat celý den starosti mých klientů byla moje volba a to že mě to často semlelo nebylo o tom, že je to tak těžké povolání, ale o tom, že to neumím dostatečně kompenzovat a nebrat si to na sebe.  Bylo neskutečně těžké sklonit hlavu a přestat ulpívat v pozici dítěte které bylo obětí domácího násilí a šikany a začít to vnímat jako největší školu mého života.

Někdy je fajn si pofňukat, zahrát si na chudinku a oběť okolností. Nechat se obejmout a říct, že to všechno bude dobrý. Pro to to přeci děláme, i když to tak na venek nemusí vypadat a tváří se to třeba jako dost blbej email 🙂