Místo na světě

Už jako malá holka jsem se vydávala na daleké cesty vlakem do velkých cizích měst, protože jsem prostě chtěla a naši pracovali na dráze, tak jsem i mohla. Sama. Vzpomínám i na svou „dovolenou“ kdy jsem projížděla svět autem křížem krážem a neřešila kam dojedu. Na křižovatkách jsem zabočovala tam, kam mě to instinktivně táhlo, spala jsem v autě nebo na mezích, jednoho psa pod hlavou, druhého za zády. Nebrala jsem si s sebou žádné věci, jen peníze na benzín, deku, doklady a kartáček na zuby. Myla jsem se v potoce, k jídlu si trhala plané ovoce z cest a psům koupila vždy nějakou flákotu. Občas jsme zašli s hafanama do nějaké vesnické putyky na guláš, oni dostali zbytky a já zjistila kde vůbec jsem, kde se dá přespat v seníku a z hospodského žvatlání odposlechla co je nového ve „světě“, který mě v tu chvíli vlastně vůbec nezajímal a jaké bude počasí. A když bylo hnusně, tak jsem prostě jela dál, kde svítilo slunce.

A tak tu ležím ve stínu olivovníku, v zemi kde lidé žijí a nepřežívají. Zas a znova se sem ráda vracím, abych si dala dobré jídlo, které je tu standardem a ne překvapením, poklábosila s energickými lidmi, smočila nohy v moři, nebo vylezla na nějakou z hor, co mi poskytne mou životodárnou energii, nadhled a odstup.

Ptají se mne, odkud jsem. Podle mé němčiny tipují na Švýcarku nebo Holanďanku, což mne vždy pobaví. Dle mojí angličtiny nikdo radši netipuje. Podle mého vzezření zase myslí že jsem Brazilka, Španělka, nebo Italka, však jen do té doby než otevřu pusu italsky a brzy pochopí že jsem zatím ve „výcviku“. Z italských slovíček umím se vší grácií pozdravit, poděkovat, objednat si kafe a poslat někoho do pr… Zatím si s tím vystačím.

A proč to vlastně říkám… protože si tuto otázku sama pokládám, odkud vlastně jsem. Odmalička mám pocit že odnikud a odevšad. Nemám nikde žádné doma, nemám nic, za co se cítím vlastenkou.

Mám ve svém srdci věci a místa a aktivity, které mám ráda a dávají mi smysl a přísluší k určité kultuře, nebo zemi. Pak jsou tu věci, které mi příjemné nejsou a neztotožňuji se s nimi. A tak si vybírám.

V mém srdci je domov tam, kde je mi dobře, mám tam kartáček na zuby a psy.

Moje srdce vždy plesá a skáče do výšky radostí, když se na mých cestách ocitnu uprostřed hor. Dělávala jsem si z toho srandu, že jsem v minulém životě musela být kráva na alpských pastvinách.

Zbožňuji ty klenuté boky kopců, pokryté všemi odstíny zelené, ať je to tráva, keříky nebo hustý smrkový les. Kopce osázené malými chaloupkami s neskutečným výhledem do krajiny, klidem a v souladu s přírodou okolo sebe. Stráně voní mateřídouškou a jinými kytkami, sem tam do toho se klikatí potoky a říčky a já se nořím do té harmonie a pohody. Mám pocit že jsem jednou z těch mnoha kytek, tak maličká a nepatrná, přitom tak důležitá součást jednoho velkého celku, kde každý je součástí jedné velké symfonie.

Vždycky, když tak sedím na kopci, vítr mi cuchá vlasy a já s pokorou hltám tu krásu, vidím obraz sebe uprostřed celku. Jako bych já byla jednou buňkou velkého organismu, těla, živočicha.

Živočicha jménem země, kde všechny lesy a stromy jsou plíce, povrch zemský zase kůže, někde hebká a vláčná, někde drsná, místy dost poraněná. V hloubce uprostřed je horké, červené srdce, které občas krvácí až na povrch. Potoky a řeky jsou cévní a nervovou soustavou a tak dále.

A já tak sedím na tom kopci jako jedna plicní buňka, všichni lidé okolo mne jsou další plicní buňky, vzájemně se spojujeme až vytvoříme plicní tkáň a orgán. A tamhle pán co jde po ulici je třeba krevní buňka. Každý jsme jiný, ale někde v nejhlubší hloubce jsme všichni spojeni, všichni jedno. Stejně jako v těle člověka si taky třeba jaterní buňka neřekne: „hele, já kašlu na játra, budu individualista“. Nebo tedy, může si to říct, ale svým nesouladem vytvoří nerovnováhu a játra onemocní. Aby lidské tělo mohlo fungovat, musí spolu komunikovat všechny buňky, všichni táhnou za jeden provaz, každý má své místo v daném organismu a nestěžují si: „to je děsný, já se narodila jako buňka střeva, fuj, já chtěla být mozek“. Prostě přijímají svůj úkol a dělají vše tak, jak nejlépe umějí a tím vytvářejí ten dokonalý systém.

Přijímám své místo v tomto vesmíru a s pokorou naplňuji jeho poslání. Budiž tak odpovědí pro vás všechny na otazku, kde beru toliko síly a klidu. Nikde nic neberu, to všechno už je okolo nás. Jen to uvidět.