Podzimní romance

Bylo podzimní odpoledne. V korunách stromů se zuby nehty držely poslední barevné listy, ne a ne se spustit za hnijícími členy rodiny o pár pater níže. V údolí řeky se povalovala mlha a tu a tam jí rozkrojila křídla volavek hnízdících opodál. Při každém nádechu vzduch voněl podzimem a umírajícími rostlinami, zároveň pálil a bodal prvními náznaky a příznaky zimy. Pole a louky soupeřily mezi sebou, jaký barevný odstín že se to nosí, zda jsou ještě v módě pozůstatky sice unavené, byť stále zelené trávy, či pozdně čerstvého oraniště, nebo čerstvě bílý poprašek chabě připomínající sníh.

Tuto všechnu krásu a poetické vzezření najednou přehlušil známý kravál. Měla těch kraválů nahraných a importovaných do svých ušních bubínků hned několik a byl to jeden ze způsobů, jak se vyburcovat a dostat do varu. Nacpala si špunty do uší ještě hlouběji než obvykle a vyběhla. Kdysi slyšela myšlenku od kohosi, že není lepší způsob, jak přestat komunikovat a cítit svoje tělo než toto. Pochopila sílu ironie dotyčného, ale kašlala na to. Se svým tělem byla v dokonalé harmonii a symbióze a rozuměla mu možná víc, něž celé lékařské konzilium. Jednoduše tak, že mu uměla naslouchat.  A nejen jemu. Proto mu dávala to, co potřebovalo. Pravidelnou dávku úderné muziky.

Běžela a cítila neskutečný pocit, takový, jaký zažívá jen v této kombinaci. Příroda, svěží vítr ve tváři, spokojený čtyřnohý doprovod, volnost, sexy běžecký obleček, telefon doma na stole, žádní lidé na dohled a mírný stoupající kopeček, který jí zanedlouho poskytne pohled na jeden z nejhezčích západů slunce. Milovala ten rytmický pohyb, kdy se její nohy střídaly s rytmem hudby v naprosté přesnosti a každé vyhoupnutí na špičky ji odhalovalo o kousek více výhledu na horizont. Zpocená záda a kapičky potu lascivně stékající po zádech ji  dávaly pocit neskutečné dřiny a vyplavovaly nánosy endorfinu způsobujícího poté až do večera takzvaný rohlík na tváři. Milovala běhání, tu volnost, svobodu, tu přirozenost, prostě si jen tak běžet a neřešit kam, kudy a jak. Prostě jen levá, pravá. Jako život. Nádech, výdech. Nádech, výdech

Na chvíli se posadila. Svinula se do klubíčka na drobné lavičce na kopci a hleděla do dálky. Zbožňovala ten výhled, který jí ukazoval všechny tváře civilizace i přírody. Jemná zákoutí řeky lemovaná skálou a drobným vodním ptactvem, lanový most dělící město na části „tahle“ a „tamta“, parky a chodníky, drobné postavičky osob tlačící kočáry a táhnoucí na provazech kdejakou zvěř, domy a sloupy, lampy a odpadky. V dáli zátiší paneláků a komínů tepláren, vodáren a jiných „en“ a do toho všeho se nořící obrovitá oranžová koule pálící všechno postupným klesáním na popel a halící celý svět do tmy. Už zase. A to je teprve pět.

„ Dyť tady zmrznete, slečno!“ ozvalo se za jejími zády. Ten hlas zněl tak starostlivě a naléhavě, hrubě a dominantně zároveň. Až ji zamrazilo. Vtipné. Doposud zimu nepociťovala. Lehce pootočila hlavu dozadu a spatřila tmavou postavu. Muž ve sportovním oblečení stojící a hledící střídavě na ní a na poslední kousky oranžové koule.

„Nádhera, viďte? Mohla bych sem chodit dívat se každý den a pokaždé by mě to stejně dojalo, ale nedělám to, protože nemám ráda stereotyp“ pokusila se zavtipkovat na adresu muže ve stále černějším a černějším oblečení. Zvedla se a pobídla svou čtyřnohou přítelkyni k návratu domů. Neměla v plánu se s nikým vybavovat. Spíš naopak. Cítila, jak se štěstí uvolněné pohybem rozlévá celým jejím tělem a nejen ono bylo potěšeno a uspokojeno. Vnímala tu nádheru okolo sebe a byla vděčná za každou vteřinu, kterou mohla být, dýchat, dívat se, cítit, prožívat a hltat to všechno okolo i uvnitř sebe.

Prošla okolo něho a věnovala mu krátký pohled a úsměv. Seděl doma a popíjel červené víno. Bylo mu fajn po těle i po duši a těšil se, až zase vyrazí na procházku na kopec a možná jí opět uvidí.