Říká se

Říká se,  že jsou věci mezi nebem a zemí. No jasně a že jich je! Ptáci, koruny stromů, mlha válející se na kopcích podzimních dní…

Na tohle rčení se mnoho lidí obrací, když se v jejich životě děje něco, co nedokážou rozumově vysvětlit. Nebo třeba nechtěj.  A pak jsou věci mezi nebem a zemí.  A maj pravdu. Přesně chvíle jsou pro mě nejvíc. Nejvíc hluboké, nejvíc své, nejvíc pravdivé.

Není nad to sednout si na kopec, nechat se obejmout vřesem a pohodlně uvelebit na palouček s mechem pro ten úžasný pohodlný, voňavý pocit. Koukat do dáli a vnímat stromy, jak se vzájemně dotýkají špičkami větví mezi sebou. Cítit vůni tlejícího listí na podzim,  prvních květin na jaře. Letní rozpálené meze, na kterých se natáhnu s rukama za hlavou a stéblem trávy mezi zuby. A co teprve zimní brzká rána, co vám zalezou za nehty tak, že se jim nechce vylézt ani odpoledne.

Tyhle všechny věci mezi nebem a zemí mne doprovázejí odjakživa. Vždycky jsem se vracela k jejich otevřeným náručím a moudrosti. Ještě nedávno, po porodu syna, kdy jsem na jednotce intenzivní péče propadala lehké i těžké beznaději, útěchou mi nebyly zdravotní sestry, lékaři ani internet. Povídala jsem si se stromy, které jsem viděla z okna před budovou, dodnes v sobě cítím ten moudrý rozhovor.

Že jsem magor? Možná. Pro hlupáka každý hlupák, jak se říká ve Forestovi.  Dokonce jsem absolvovala kurzy telepatie, abych získala jakési potvrzení že to, co cítím a slyším, je možné a nejsem adept na hospitalizaci. Že telepatie je naprosto běžná věc používaná po tisíciletí, jen naše současné zparchantělé mozky a odpojená srdce o nás samotných už nezvládají žít bez aplikací a v souladu.