Víra

Neznám krásnější symfonický orchestr než ten, co se rozezvučí každé ráno s východem slunce. Nekonečná a nevyčerpatelná studna melodií a nápěvů, neskutečný repertoár zpěváků od cvrlikajícího tenoru po vykřičený metalový stračí chraplák. Jemné ženské pípnutí vystihující lehkost letu drobné sýkory, vábení samiček fešáka v černém fraku, neutuchající handrkování a překřikování jako na burze, dohromady vytvářející  něco tak dokonalého, jak jen příroda sama dokonalá může být. Procházím se ranní rosou, která tu a tam není rosou, ale křupavými poslíčky zimy. Nadechuju se zhluboka a nasávám do plic ranní paprsky slunce. Nastavuju jim svou tvář a nechávám se jimi hladit a laskat. Všechno okolo je tak krásné a vlídné a jemné, trsy  trávy se v noci zahalily do bílých mrazivých kabátů  a teď, na ranním slunci se třpytí jako drahokamy.  Slunce, které sice už nemá sílu léta, posílá své paprsky do všech koutů, na lesklých místech si hraje se svými odrazy a rozkošnicky se v nich vzhlíží, jinde zase mění bílou krustičku na kapičky vody , svítí a rozehřívá srdce a úsměvy a myšlenky a přináší opět naději a víru v krásu.