Sépie

Bylo horké letní odpoledne. Venku se zastavil nejen vzduch, ale snad i život. Listy stromů, i když se snažily, seč mohly, se ani nepohnuly a vysílaly naléhavé sos, aby alespoň lehký vánek jejich unavená, žíznivá těla pohladil. Obloha byla jako obrovská, chlupatá, tlustá deka, co se na člověka položí, a vy nemůžete dýchat, ani ji zvednout. Nemůžete nic. Počítáte sklenice vody vyskládané na stole a po jejich orosených tělech malujete prstem nesmyslné hieroglyfy.

I tento, jako každý den, seděl na svém oblíbeném místě v obývacím pokoji a koukal do prázdna. Silné zdi domu ho chránily od neskutečného horka a vlhka, ale i tak měl sotva sílu vstát a dojít si pro další sklenici a cigaretu. Jeho byt byl krásný, na mužské poměry až obdivuhodně zařízený, útulný a vyzdobený. Obrovská ratanová pohovka v rohu místnosti spolu s bílými kožešinami na ní, i u nohou, tvořila a tvoří neodmyslitelnou dominantu pokoje. Před ní se krčí schoulený stoleček, sloužící jako odkladiště pro knihy a sklenku dobrého bílého vína. Na stěnách obrazy zachycující nálady, krásy přírody i vzpomínky na léta uplynulá, vyhořelé svíčky a použité sklenky na parapetu zase křičí do světa mollové písně smutku a osamění. Veliká okna i prostorné dveře na terasu dávají místnosti možnost zahalit se do obrovského hávu světla, které hltají i květiny rozeseté všude kolem. Ale i tak jakoby zde cosi chybělo, něco, co tu vlastně ani nikdy nebylo. Usedá spolu s příjemným praskáním ratanu a snad už posté přejede bříšky prstů od oroseného čela až k bradě. Jeho obličej je pobledlý, na tvářích jemné vrásky sestupující do hlubin očí a při sebemenším náznaku úsměvu i rtů. Blankytně modré oči zářící z ostře řezané, již druhý den neholené tváře, ztratily už dávno jiskru a jas. Mezi úzkými, přísně vypadajícími rty svírá poslední cigaretu své oblíbené značky. Začíná bouřka, obloha stále víc přikrývá celé město svou odpornou vrstvou dusného povlaku, skrz který tu a tam, jako jazyk obrovského hada, prolétne blesk, aby ukojil svou touhu zavrtat se do země a skoncovat s tím přebytkem energie, co v sobě skrývá. Tiše mu ji závidí. Je mu čerstvých šestatřicet, ale cítí se asi tak na třikrát tolik. A vlastně ani neví proč. Rozhlédne se kolem a zjišťuje, že kromě věčně neumytého nádobí a všudypřítomných otisků tlapek jeho stále kdesi zatoulané kočky je všechno v nejlepším pořádku.

Hledí z okna na souvislé proudy deště a rekapituluje stále dokola svůj dosavadní život. Vzpomíná na dětství, na kopce, po kterých se proháněl jako splašený se svým psem, na svěží vzduch, co doslova trhal plíce, jak těžce čistý byl, na vůni louky a koleje za domem, na kterých denně sedával. Vybavuje si vůni mateřídoušky a sušeného sena o prázdninách, rozbitá kolena a všechny stromy, na které se mu podařilo i nepodařilo vyšplhat. Koutky rtů se mu lehce pozvednou při vzpomínce na první diskotéky a tajné pubertální lásky, i ty méně tajné na vysoké škole, ještě více se usmívá, když se v jeho mysli objeví obraz malinkého kotěte, které nemůže vylézt schody k jeho bytu v prvním patře, a tak vysílením usne uprostřed schodiště.

A to je asi tak vše. Stále v jeho hlavě nosí spíše ty druhé, méně šťastné příběhy plné slz, nenávisti, bolesti a samoty. Už ani nemá sílu všechno znovu a znovu dokolečka přehrávat ve svém mozku jako na promítačce bez plátna a diváků.

Jeho poslední cigareta dohořívá v popelníku a od ní až ke stropu, kde se houpe za nohu malý pavouček hodující na šťavnaté, čerstvé mouše, vede rovná linie kouře, jako od ohně pradávných válečníků. Taky býval kdysi válečník s proklatě nabroušenými zbraněmi i lokty, co šel tvrdě za svým hlava nehlava, a taky svého dosáhl. Už jako malý kluk přesně věděl, co chce, že se chce vymanit z chapadel sépie, která z něho vysává energii a chuť do života, že chce být úspěšný, ženami oplývaný, pohledný a materiálně zajištěný muž. Ani netušil, v jaké bláboly kdysi věřil a doufal.

Vstává a odchází do vedlejší místnosti. Blankytně modré zdi a sněhobílé závěsy a povlečení na obrovské posteli dávají tomuto místu nádech ráje. Člověk se zde cítí jako před branami očistce, jehož cesty však vedou pouze a jenom do nebe. Se skleničkou vína v ruce stojí před zrcadlem, které tvoří jednu stěnu obrovské ložnice a prohlíží si sám sebe centimetr po centimetru. Jeho tělo je pevné, svalnaté, s jemným nádechem bronzu. Bílá lněná košile a režné kalhoty vzbuzují dojem bohéma a zároveň poukazují na přednosti, které má. Vysoká postava a ležérně sčesané vlasy, lehce protkané prvním stříbrem, vzbuzují snad v každé ženě zvědavost a chuť poodhalit tajemství tohoto muže, dotknout se a přivonět k jeho kůži. On však stojí a zírá na sebe jako na nestvůru. Do očí mu bijí všudypřítomné kruhy pod očima, shrbená záda, snad po vzoru známého zvoníka, strhané rysy dravé šelmy po marném boji o kořist při několikadenním hladovění. Neodolá pokušení a plivne svému odrazu do tváře.

Pokládá sklenici na zem, obouvá si pantofle a rázným krokem opouští byt. Na schodech potkává Mícu, právě se vracející z obchůzky. Tlapky má unavené, v tlamě pachuť mrtvé myši a velmi záhadným výrazem dává opovržlivě najevo, že jí jsou všichni lidé řádně ukradení. Netouží po ničem jiném, než schoulit se do klubíčka a sladce usnout. Na posledním schodě před bytem se lascivně podrbe o kraj zábradlí, aby tak dokázala, že tady je paní domu ona. Hodí po Radanovi očima, kterýma dosti razantně naznačí, aby ji laskavě neprodleně pustil domů. Míca je nádherná kočka rodu pouličního, stříbrné srsti, hedvábné na dotek, s očima jako dva uhlíky v uhasínajícím ohništi. Tak černé, tak zářící, tak spalující. Protahuje se skulinou ve dveřích a po známém zvuku zamykajících se dveří ulehne vyčerpaně na kožešinu.

Stejně jako jejich dva životy setkaly se na schodišti, potkávají teď jeho blankytné oči pohledy ostatních lidí. Přemýšlí, kam asi všichni jdou, jedni pomalu a vláčně, jiní ve spěchu a stresu. Jaké jsou jejich osudy, co v životě zažili a co je čeká? Uvidí někoho z nich ještě? Cítí, jak jeho mozek opět pracuje na plné obrátky. Už neřeší jizvy minulosti a šrámy na duši zanícené časem, je mu ukradené, jak vypadá a kolik je mu let, jestli dělal v životě vše tak, jak má, jestli se vždy choval správně a čestně. Sužuje ho něco daleko těžšího, až se mu začínají bolestí podlamovat kolena. Dal by si další cigaretu, ale krabička je beznadějně prázdná, na šestou sklenici vína je příliš brzy a nikdo k němu nepřichází, aby se zeptal, zda něco nepotřebuje, nebo alespoň jak mu je. Holota lidská! Sžírá ho neuvěřitelná bolest, strach, až panika. Snad jen Bůh nebo Míca ve svých snech ví, čeho se její pán bojí. Snad budoucnosti, snad toho, co ho čeká a nemine, smrti? Nebo že nastanou situace, kterým nebude moci čelit, na které nebude připraven, že neví nic o světě lidí, protože on byl doposud zavřený v tom svém, vysněném…?

Ještě pár kroků a ocitá se na místě, které vídá den co den, ale najednou zjišťuje, že dnes ho vidí jinak, v jiném světle, jiné náladě, možná i na jiném místě? Ne, je stále zde, několik stovek kroků od jeho domu. Hned za loukou plnou kvítí vonícího tolik, až je někdy nemožné ten nekonečný půvab unést. Hned za řekou, na které se nechávají vlnkami pohupovat kachny i se svými potomky, kde všelijaká vodní i lesní havěť pobíhá a shání potravu, nebo se jen tak líně povaluje a užívá nádherného sobotního odpoledne. Déšť pominul, jen tu a tam poslední kapky, co ještě nechtěly dopadnout na zem ve strachu před smrtí rozplesknutím, přeci jen spočinuly tu na hladině řeky, tu na horkem rozpálené šíji. Rukama i celou horní polovinou těla se laxně opírá o betonové zábradlí mostku, vedoucí přes trať s názvem Odněkud-někam. Vzpomněl si, jak jako malý miloval vlaky, jak vlastně stále miluje vlaky. Jak neúnavně, přes veškeré zákazy, lezl do malé odpadní roury pod kolejemi místní lokálky, aby nad sebou uslyšel ten neopakovatelný rytmický zvuk. Že v okamžicích největšího zoufalství a zklamání utíkal ode všeho a všech na hlavní nádraží, kde poslouchal lahodné zvuky brzdících expresů a unavených lokomotiv po dlouhé cestě po dalekých končinách světa, zvuky ze kterých ještě dlouho poté měl husí kůži snad i na teniskách…

Stojí, hledí na pražce pod sebou a na hejno kosů, kteří si pletou koleje s kladinou a tak se snaží nacvičit zde k dokonalosti pár přemetů na blížící se kosí olympiádu. Z dálky je cítit nezapomenutelná vůně mateřídoušky a prvního sena, mísící se s pachem vyjetého oleje labužnicky se válejícího všude podél trati. Ještě víc a víc vdechuje tu nepopsatelnou krásu, a aby toho nebylo málo, z dálky zaslechne ten tolik známý rytmický zvuk valícího se „brejlouna“. Rámus stále sílí a s měnící se škálou barev a výšek tónů zrychluje se tep mladého muže, jakoby se právě chystal znovu složit zkoušku dospělosti, u jeho spánku spočinula nabitá pistole, nebo se opět blížil den osudové první schůzky s milovanou osobou. Express ze směru odněkud prolétl pod jeho nohama jako dobře mířená střela. Stejně rychle jak se vynořil, tak rychle i zmizel. Za koncovými světly se ještě na několik vteřin tetelil horký vzduch, v němž se komíhají keře a rostliny tak zvědavé, že se samou nenasytností sklánějí na samé koleje a riskují tak své holé životy.

Je sobotní večer, večer jako každý jiný. A právě proto je tolik odlišný od těch ostatních. Je to totiž dnešní večer. Ne ten včerejší, co odvál čas a několik stovek tepů srdce. Ani zítřejší, který nás všechny teprve čeká a Bůh ví, zda se ho vůbec dočkáme. Jen sobotní večer je to, co lze mít, vnímat jej a uchopit. Radan opět sedí na své oblíbené pohovce, ale přeci je tu něco jinak. Nádobí úhledně narovnané v myčce. Popelník, který skončil v kontejneru nebo květiny, co zatoužily po procházce a tak se nechávají smáčet na terase vlahými kapkami večerního deště. Ještě mnohem víc odehrálo se v jeho hlavě, myšlenkách a pocitech. Chladný vzduch deroucí se do oken ložnice a tančící vášnivé tango se záclonou chladí jeho hruď a roznáší po celém bytě vůni levandule. Míca spokojeně vrnící na klíně a šálek výtečného zeleného čaje jen dokresluje to, co mu přináší tato úžasná chvíle, tento neopakovatelný den. Den jako ten včerejší, jako ten zítřejší, den, který obohacuje, učí, podněcuje k tomu otevřít oči a vnímat to, co vidí, jen bohužel často nechce vidět okolo sebe. Krásu.