Kůň s pánem

Mám ráda jedno místo na světě, louku, kam chodívám se svými psy na procházku. Je to malebný kus země mezi dvěma kopci, ja jejichž vrcholech se na obdiv vystavují staré památky po předchozích generacích. Louka je plná krásných květin, objímá ji říčka s jezem a pro svůj úlovek sem, hlavně po ránu, chodívá mnoho zvěře, přilétají dravci, volavky a na jaře i čápi. A kůň. Chodí na louku každý den na pastvu z nedaleké vesnice. Krásný, už starší kůň, ale stále v plné síle, bere s sebou denně na čerstvý vzduch svého pána, který se drží jeho „vodítka“ a s berlí popochází po louce sem a tam za tou nejhezčí trávou k snědku. Říkám jim „pán s koněm“. Vždy, když přijedu na místo a vidím tyto dva staříky, jejich vzájemné pouto, vyčaruje mi to lehký úsměv na rtech. Pán už zdálky, když mne vidí, zvedá do výšky svou hůl a kyne mi na pozdrav. Je chladné, větrné, ještě stále zimní odpoledne, a já se vydávám „mezi hrady“ na meditativní procházku. S rukama v kapsách koukám, jak moji psi skáčou a hledají myši, běhají, vítr jim leze do kožichů a já se kochám kroužícími poštolkami. Když v dálce uvidím „pána s koněm“. Ale najednou, v mých očích, to je „kůň s pánem“. Dívám se na dědka (tak říká pán svému koníkovi), jak plynule kráčí po louce a hledá první šťavnatou trávu, přičemž tahá pána za sebou. Už jsem vlastně nedaleko od nich, když najednou zaslechnu: „zdravíčko mladá paní, jakpak se máme“? A tak si vyměníme pár slov o tom že se mám dobře a pán vlastně taky, až na to koleno, na to že má prý zase mrznout a že už je objednaný na očkování. A co dědek? Jak ten se má? Pohladím ho po hlavě. Baví mě koukat mu do očí a ta odlišnost v tom, jak on tyhle věci neřeší. Jak se má? No prostě se má, je venku, žere trávu, cloumá s pánem tam, kam potřebuje. Je mu jedno jestli bude zase mrznout, nějak bylo a nějak bude. A očkování?  Daleko víc než jindy si uvědomuji, proč mě tak baví prostě být a vnímat jen přítomný okamžik. Slova pána o tom, jak chodí tam a támhle, jak a co dělá a co lidi říkají o tomhle a dělají tamto, pro mne jsou najednou neskutečný kravál. Stojím, hladím koně a jsem prostě jen šťastná a dojatá. Dědek neřeší jaké měl dětství, že měl kdysi dávno málo sena a pánovi to nemůže odpustit. Že chtěl jít na louku dřív, ale nešlo to, protože měl moc práce. Nesrovnává se s jinými koňmi, kteří jsou mladší, nebo mají hezčí barvu, neřeší jestli půjde zítra zase na louku, koho tam potká a jestli je ve správném okrese. Ještě chvíli si užívám jeho přítomnost, když v tom začne tahat pána pomalu domů. Chce jít domů, tak prostě jde. Ráda jsem tě viděla, dědku. Bylo mi ctí.