Zajíc a ryba

Plave si takhle zajíc v jezeře a usmívá se na svět okolo něho. Má pocit že je všechno naprosto v pořádku. Plave si a šplouchá packama, poslouchá šumění vln a najednou k němu připlave ryba.
„Čau jak se vede rybo?“ ptá se jí. „Ale jo jde to díky, ale táta sumec mi zakázal se s Tebou bavit protože jsi divná ryba“ odpověděla rybička. „Já jsem taky ryba, jenom plavu tak divně na hladině a mám takový zvláštní šupiny, ale jinak jsem v pořádku“ odpoví zajíc. „No vidíš, dyť to říkám, jsi divná ryba“ odsekl malý sumeček a odplaval dál. Zajíce se zmocnil divný pocit úzkosti. Vzpomínal, jak se mu vlastně smáli už tenkrát, že je divný. Bylo mu do breku. Vůbec tomu nerozuměl. Vždyť všechno dělal dobře, plaval, oždiboval rákosí, potápěl se, jen pod vodou dlouho nevydržel.
Rozhodl se, že se postaví této výzvě. „Já vám ryby ukážu, že jsem stejně dobrej jako vy, to budete koukat!“ pohrozil pacičkou do vln a začal trénovat. Cvičil výdrž pod vodou, četl všelijaký brožurky jak vydržet ještě déle a plavat ještě dál. Ptal se štik na to, kde berou svou rychlost a obratnost a ptal se kaprů, jak se efektivně držet u dna. Makal na sobě od rána do večera od jara do zimy. Dal si cíl, že do příštího jara bude k nerozeznání od ostatních ryb.
Nepovedlo se.
Zklamání, výčitky, sebeobviňování, obviňování těch druhých, protože mu špatně radili.
V jeho životě se začaly střídat okamžiky totální euforie, kdy si říkal, jak všechno zvládne, že to všem natře, že na něj nikdo nemá. Pak přicházely dny plné lítosti, smutku a marnosti. Začal mít dokonce strach, že je ryba dvou osobností. Občas se uchýlil i k tomu, že okusoval jedovaté kapradí na břehu, nebo schválně zůstával pod vodou déle, než pro něj bylo únosné a ztrácel vědomí.
Jednoho dne to takhle pořádně přehnal a upadl do komatu. Jeho bezvládné tělíčko plavalo na hladině a jarní vlnky ho dohoupaly až ke břehu jezera.
A jak tam tak bezvládně ležel na prahu smrti, zmáčený a celý prostydlý, všimla si ho jedna cácorka, co byla právě u jezera s tatínkem na procházce.
„Koukej tati, tamhle leží zajíček a je nějakej divnej“ povídá holčička a hned k němu běží, snaží se ho vytáhnout z vody a usušit. A jak mu tak svým svetrem masíruje kožíšek, nabyde zajíc vědomí a kouká kolem sebe.
„Hele tati, vypadá to, že to ten zajíc přežije“ jásá holčička a zajíček je v šoku.
Cože? Zajíc? Já jsem zajíc? No tak pak to všechno vysvětluje! Díky holčičko na to bych nikdy uprostřed jezera obklopený rybami nepřišel!