Tetris

Jsou dny, kdy se člověk zastaví, přestane běžet, přestane chodit, přestane dokonce dýchat. Přestane mu bít srdce. Na podobné dny se většinou jen tak nezapomíná. Jsou to dny, kdy ti pánové nahoře, co hrají karty, a sledují ty pitomečky dole, jak se plahočí se svými životy na chvilku karty odloží, kouknou dolů skrz mraky a řeknou si: „ Tak co už jí to stačilo, nebo jí ještě naložíme, aby to pochopila“?
Pokrčí rameny a hrají karty dál. Je jim to v podstatě jedno, kolik lekcí je potřeba, kolikátá zabere. Jsou si vědomi i toho, že lekce může být pro dotyčnou poslední, ale v celém tom koloběhu vesmíru a událostí je to zanedbatelná komplikace, zdali vůbec komplikace. Zvedla se, nadechla se, srdce se opět rozběhlo, tak sláva, máme tu další „level“.
Vzpomínáte si na hru Tetris? Pomocí dvou nebo snad tří tlačítek skládáte padající kostičky do sebe tak, aby zapadaly a tím se vytvořily celistvé řady a tím zmizí postavený řádek a vás nezabije postupně padající strop. Rychlost hry se s každým poskládaným řádkem zvyšuje. Zrychluje a zrychluje a vy už nestíháte urovnávat kostičky a najednou vás to rozdrtí. Objeví se skóre, kolik jste toho stihli postavit a urovnat a jdeme na další hru.
Nedávno jsem se byla projít na hřbitově pozdravit torzo svého otce. Divný výraz říkáte? Ano, možná, nicméně takto celý slavný hřbitov vidím. Chodíme na určené vyhrazené prostory v určenou dobu na určené obdélníkové vyhrazené místo, ideálně v určené dny, nejlépe druhého listopadu a někdy před Vánoci. Zapalujeme svíčky, odkládáme všelijakou květenu… a dole kdesi pod náhrobkem a žulovou deskou leží torzo, kostra kohosi, koho jsme milovali, nenáviděli, či k němu zaujímali jakýkoli z pestré palety postojů. Přijde mi to k smíchu, klanět se kostem, pokud někoho mám ve svém srdci, nosím ho tam stále a denně s ním mluvím, cítím ho všude okolo sebe a přijde mi absurdní uctívat jeho opěrnou soustavu.
A právě na tomto hřbitově jsem měla tu možnost vidět celou tu výsledkovou listinu Tetris. Na každém náhrobku jméno hráče, někdy i titul, aby bylo patřičně vidět, že to byl zajisté skvělý hráč (nebo si to alespoň on, nebo jeho okolí myslelo). A potom škála bodů, například 5.2. 1949 – 19.6.2010. Start a konec hry, ti, kdo ovládají základní matematiku si snadno spočítají, kolik levelů odehrál. Je to směšné a smutné zároveň. Co mi to o té ubohé kostře pod deskou vlastně napoví? Co mi to řekne o člověku, kterého neznám, čím mne to obohatí? Nasměruje? Možná v případě, že se dočtu, že těch levelů stihnul jen pětatřicet si řeknu „ sakra dávej si bacha, může to přijít brzy“, ale jinak? Pokud za ním chodí a vzpomínají na „toho někoho“ různí lidé, tak na co vzpomínají?
Jaký ten člověk byl? Jaké měl oči a jak se s nimi díval? Byly laskavé nebo přísné? Usmíval se na svět okolo sebe a hledal na všem to krásné a pozitivní, nebo jen seděl v čekárně na smrt a netrpělivě vyhlížel, kdy přijde na řadu? Jak voněl? Jaké vychoval děti? Co v životě dokázal a co udělal pro druhé, kolika lidem udělal radost a koho rozesmál? Objal svou ženu, když plakala a řekl své dceři, jak jí to sluší, když šla poprvé do tanečních?

Jsou dny, kdy se člověk zastaví, už mu opět bije srdce a může dýchat, ale už je něco jinak. Už ho nebaví hrát. Nebaví ho nic skládat, nebaví ho načítat skóre, nebaví ho porovnávat výsledky s ostatními, nebaví ho samotná hra. Už nechce hrát. A je jedno, jestli je to tetris, šachy, dáma, člověče nezlob se, nebo se klidně i zlob, jestli hrál na housle nebo ukulele, běhal za sukněmi, budoval kariéru, pomáhal druhým, konstruoval raketoplány nebo jezdil na koni. Už prostě nechce. Game over.
Někdy člověk musí zemřít, aby pochopil, co v životě doopravdy chce, jak chce žít, s kým chce žít, kde chce žít, chce-li ještě žít. Na světě je mnoho variant jak ukončit život a smrt je jen jednou z možností.